 |
|
 |
|
|
30.04.2011: Již zítra nové číslo! Máme zde další přelom měsíců a to znamená jediné - Vaše oblíbené noviny vydávají další číslo! Hrdě Vám představujeme nálož článků, která Vás odnese z Britainu až do Trinsicu! *Usmál se* Příjemné počtení přeje celá redakce Zemského Trubače!
01.02.2009: Nová redakceDnešním dnem, vyšlo první číslo vydané novým redakčním týmem. Také byly odstraněny některé drobné technické chyby na tomto webu. Přejeme Vám příjemné čtení.
04.09.2006: ÚpravyProběhly drobné úpravy, které se týkaly technického stavu tohoto webu. Byla aktualizována verze phpRS na poslední 2.8.0, s touto verzí přišlo několik změn. Bohužel jsme museli vymazat databázi čtenářů, proto se prosím zaregistrujte znovu, abyste mohli psát komentáře pod svým jménem.
|
|
|
 |
|
 |
 |
|
 |
|
|
<<
Září
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
| 7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
| 14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
| 21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
| 28 |
29 |
30 |
| | | |
|
|
|
 |
|
 |
|
 |
|
 |
|
Příběh na pokračování - Tajemství III.
Vydáno dne 05. 01. 2007 (3358 přečtení)
Tak co myslíte, jak to v podkrovním pokoji dopadne?
Asi bych ho měla vzít nahoru. rozmyslela jsem se. Otočila jsem se na něho, usmála se a zamířila jsem si to ke schodům do patra. Ten tlusťoch se vydal za mnou. Jak jsme šli po schodech a ony pod námi vrzaly a skřípaly, měla jsem pocit, jako když mi hrají umíráček. Zavřela jsem oči a šla jsem ke svému pokoji pospaměti. Přála jsem si jen nějaký zázrak, který by mě toho chlápka zbavil. Nic se ale nestalo. Vešli jsme ke mně do pokoje, a když za námi zacvakly dveře, v duchu jsme si nadávala, proč jsem raději neutekla.
Chlápek se posadil na postel , porozhlédl se po pokoji, otočil se na mě a řekl: „Tak pojď ke mně…“ „Setrvej chvíli.“ Snažila jsem se získat nějaký čas, snad něco vymyslím. Začala jsem se vlnit a pomalu svlékat. Když jsme oblečení ukládala do skříně, všimla jsem si, že z pytle, který ležel na dně skříně, vyčnívá můj meč. To by mi tak scházelo, aby to tu našel. Sehnula jsem se tedy, že meč více zastrčím do pytle. Jak jsem ho chytla do ruky, najednou se do mě vrátil všechen můj vztek. Pevně jsem ho sevřela a před očima se mi objevil onen zápas. Proč jsem ho tenkrát nezabila! pomyslila jsem si. Najednou mi někdo šáhl na rameno, viděla jsem před sebou jen ten osudný zápas, pevně jsme sevřela meč a ohnala jsem se…
Ozvalo se tiché zaúpění, které mě přivedlo zpět do reality. Viděla jsem, jak se nahému tlusťochovi můj meč pevně zaryl do krku. Všude stříkala krev, temný pohled do očí, zavrávorání a tupá rána o zem. Ticho.
Podívala jsem se na něj, jeho tělo leželo bezvládně na zemi v kaluži vlastní krve, v rukách jsem svírala meč, najednou mi došlo, co jsem udělala. „Děkuji.“ Řekla jsem nevědomky nahlas. Konečně mám od něho klid. Ale jestli mě tu takhle najdou, tak se budu moct zpovídat už jen katovi. Musím rychle odsud vypadnout. Rychle jsem se oblékla, popadla jsem pytel se zbrojí, ze štěrbiny mezi prkny jsem vytáhla pytlík s mými uspořenými penězi.Moc jich není, ale chvíli s tím vystačím. Přivázala jsem si ho k opasku. Ale jak odsud? Přes lokál nemohu, to by bylo podezřelé. Okno! Otevřela jsem ho a vyklonila se. Je to pořádná výška, ale nějak to půjde. Pytel vyhodím na před. Ozvala se pořádná rána. Snad to nikdo neslyšel. Ta stěna nevypadá nejlíp, mech si na ní určitě užil, ale snad se mi po těch kmenech povede slézt. Nohy napřed. Tak a teď pomalu postupovat níž. Jde to lépe než jsem myslela. Náhle mi noha ujela po kluzké kládě. K sakru! Rychle, zarazit ji. Nejde to!
Auvajs! To jsem tomu zase dala. Pomalu otevírám oči, všechno vidím rozmazaně, po chvíli se mi daří zaostřit. Musím se zvednout! Au! K sakru! Ta noha bude asi zlomená. Nic naplat, musím si vypůjčit koně. Dobelhala jsem se před krčmu a odvázala jsem prvního z kraje. Přivázala jsem si k sedlu pytel se zbrojí, nasedla a rychle se vydala pryč od toho prokletého domu.
Les mě táhl do svého noční klidu. Uběhlo několik minut, kůň už šel mírnou chůzí a já neměla tušení, kde jsem. To lesní ticho mě uspalo. Až ranní paprsky prostupující skrze mlhavý opar mě probudily. Rychle jsem se rozhlédla kolem, byla jsem na velké louce, kůň žvýkal nějaký keř. Co by kamenem dohodil, byla nějaká stavení. Pobídla jsem koně ku cestě vpřed. U stavení jsem z koně slezla, spíše spadla, koně přivázala k plotu a zamířila jsem si to ke studni. Posadila jsem se na okraj a podívala se na bolavou nohu. Ten kotník je jako balvan! Budu s tím muset něco udělat. Alespoň se tu opláchnu. Snad by mi pomohl ten pěkný mladík z Britu...ani náhodou! Městu se teď musím nějaký čas vyhýbat.
„Pozdrav pánbůh, slečinko!“ S úlekem jsem se otočila. „Dobrý den.“ Odvětila jsem na pozdrav starší ženský, která měla na sobě obyčejné venkovské šaty a u pasu uvázanou zástěru. „Co máte s nohou?“ „To nic, spadla jsem z koně.“ Žena se se zájmem podívala na koně, který okusoval nějaký plevel u plotu. „Ach ne! Ona mi okusuje mé bramboříky!“ Jen co dořekla, už se řítila ke koni, aby ho přivázala o kus dál. „To je váš kůň?“ optala se až moc zvídavým tónem. Přece neřeknu, že je kradený. „Pochopitelně, že je můj.“ „Zvláštní, tady má vypálenou značku, ta se jen tak nevidí.“ „Ukažte?“ přišla jsem blíž. Má pravdu baba jedna všímavá. To bude značka nějakého cechu. „Ale co vás nemá, to je jen jizva, jednou při vyjížďce se poranil o ulomenou větev.“ „Aha.“ Co ta ženská pořád má? „Nechtěla byste tu nohu ošetřit? Asi jste si vymknula kotník. Kdyby jste měla chuť, mohla byste tu i pár dní přetrvat, pomoct s nějakou prací. Pochopitelně za peníze.“ Dořekla a namířila si to ke dveřím stavení. Ta ženská mě udivuje. Ani mě nezná a už mi nabízí práci a ke všemu ve chvíli, kdy ji opravdu potřebuji. Hm, zní to lákavě, jen nenaletět.
Co udělám?
1. Nechám se jen ošetřit.
2. Nechám se ošetřit a příjmu práci.
3. Odjedu ihned pryč.
( Celý článek | Autor: Taoki |
Počet komentářů: 117 |
Přidat komentář |
 )
|
|
 |
|
 |
|
|