… ležel jsem v měkké posteli a uspávala mě vůně čerstvě naškrobených peřin. Myslí mi probíhaly obrazy a já se snažil zapomenout na suché listí a jehličí, které donedávna tvořili můj nocleh. Chvílemi mi připadalo, že se nacházím v prapodivném snu ze kterého se nechci probudit. Ještě ve mně dozníval zbytek euforie po „vítězství“ ve výběrovém řízení. Byl to nádherný pocit stát se z nikoho někým. Ještě dlouhou dobu jsem ležel a probíral v mysli události celého dne, než mě ukolébal do bezesného, tvrdého spánku teplý vánek, ovívající hrad od moře.

Probuzení již ovšem nebylo tak euforické jako usínání. S novým dnem a probuzením, jsem si uvědomil i nové skutečnosti. Na hradě mám nějakou úlohu, budou po mě chtít abych psal. Psal cokoli co bude král a šlechta potřebovat. Budou se ode mne očekávat výsledky. Dokážu splnit očekávání? Ležel jsem stále ještě v posteli s tupým výrazem upřeným do klenutého stropu místnosti a pramálo se mi chtělo vstávat. Nakonec jsem si dodal odvahu, zatnul zuby a vylezl z prohřáté postele do chladného vzduchu v místnosti. V tu ránu mi naskákala husí kůže a tělo se začalo ochlazovat, což mi částečně dodávalo více sebejistoty a odhodlání. Ustrojil jsem se do šatů, které mi připravila služka minulý podvečer a došoural se k zrcadlu a džberu s vodou. Zběžně (nejsouc zvyklý) jsem se opláchl a podíval na sebe do zrcadla. Kruhy pod očima z mého ponocování nedodaly mému obličeji zrovna neodolatelnou přitažlivost. Zostra jsem se na sebe zahleděl a pokusil se o úsměv. „Tak jdem na to !“, řekl jsem si v duchu, zrcadlu jsem ukázal záda a vykročil směrem ke dveřím. Vkročil jsem na chodbu a prvním krokem jsem málem porazil Redana. „Ou, koukám, že sil máte dost a odhodlání vám také nechybí“, vydal ze sebe Redan, když se po lehkém kontaktu rovnal u zdi hradní chodby. „Je dobře, že už jste vstal, již od časného rána probíhají velké přípravy a i tebe musíme zasvětit do tvého prvního úkolu.“ Sotva jsem se trochu vzpamatoval ze vstávání, tato informace mě poslala opět na dno mých psychických sil. Ztěžka jsem pokývl hlavou na znamení souhlasu a následoval ho dlouhými hradními chodbami.

„Seznamovat s králem tě zatím nebudu, není to pro tebe momentálně důležité. Důležitější je toto…“ a přes rameno mi podal arch papírů. „To je soupis všech urozených hostů na dnešním sněmu.“ Zběžně jsem prolistoval pár papírů a zjistil, že to neobsahuje jen jejich jména, ale i jména jejich předků do třetího kolena. „To se pokus naučit nazpaměť, bude se ti to určitě hodit“, dodal jen tak v rychlosti Redan.

Už jsem nevydržel se zvědavostí a optal jsem se: „A co je to dnes vůbec za sněm ?“ „Dnes se tu koná velká porada Řádu. Sjedou se sem urození pánové, šlechtici a rytíři, aby projednali další kroky, které musí Řád podniknout, aby v zemi nezavládl Chaos.“ Odpověděl Redan.

O takovém sněmu jsem do této doby slyšel jen z povídek na jarmarcích a poutích. Nyní jsem se měl stát této „slávy“ svědkem a sepsat vše důležité, co bude na poradě proneseno. ‚Nemohlo být lepšího rána‘, pomyslel jsem si a ironicky se u toho uchechtl.

Po několika minutách cesty jsme došli do velkého sálu. V zadní části sálu stál uprostřed místnosti trůn a po kamenné podlaze se až k nám vinul temně rudý koberec. Po obou stranách koberce stály honosně ozdobené stoly s ručně vyřezávanými židlemi. Celý sál byl navíc obehnán balkóny, ze kterých visely bledě modré vlajky a dotvářely tak celkový vzhled sálu.

Když jsem tam tak stál s pusou dokořán, Redan povídá: „Pěkné, že ano? Tak tady se to vše odehraje.“ Když jsem si uvědomil, že v sále nejsem sám, zavřel jsem konečně pusu a opět jsem pouze přikývnul.

Celý zbytek dne jsem strávil v pokoji, pokoušev se naučit šílený seznam jmen. Taky jsem si trochu procvičil psaní a zběžně prolítl knihu s pravopisem. Nebudu se tajit s tím, že s každou další stránkou se mi dýchalo čím dál hůře, neb slavnost se nevyhnutelně blížila.

Něco kolem šesté hodiny podvečerní se z hradeb ozvaly trubky. Šlechta se začala sjíždět. Ještě jednou jsem si zběžně proběhnul seznam jmen a snažil si zapamatovat alespoň jména účastníků. Vyšel jsem na chodbu a zeptal se nejbližšího páže na směr k Redanovi pracovně. Po pár minutách bloudění jsem dorazil na místo. Dveře do kanceláře byly otevřené a každou chvilku z nich někdo vyběhl nebo vběhl dovnitř. Když jsem tam nakoukl, viděl jsem Redana v plné své pracovní vytíženosti. Stál nad svým stolem a rozdával úkoly služebnictvu. Když mě spatřil zařval: „Všichni ven!“ a jemněji dodal: „A ty pojď dovnitř.“ A prstem ukázal na mě. Vkročil jsem do místnosti a lehce za sebou přivřel dveře. „Takže teď úkoly pro tebe.“ Spustil Redan. „Asi tušíš co se od tebe očekává, že? Ale určitě nevíš co tě může potkat. Politická situace je v dnešní době dosti ošemetná a né vždy je tu místo pouze pro dokonalost, šlechetnost a pravdu. Mezi lidmi, kteří dnes navštíví hrad jsou i lidé nevalné pověsti. Bohužel tito lidé mají hodně peněz a dostatečnou sílu armád, aby aktivně bránili hranice se sousedními zeměmi a tudíž musejí být za své zásluhy odměněny. Král některé z nich povýšil na šlechtice a oni mu složili věrný slib, že budou vždy stát po jeho boku. Od těchto lidí nečekej upřímnost, porozumění a uznání. Pokud možno si jich nevšímej a doufej, že si oni nebudou všímat tebe.“ Opět jsem přikývl na souhlas. „A jestli budeš takhle hovorným, tak se žádného obtěžování z jejich strany bát nemusíš, oni se s mrtvolami nebaví!“ , dodal Redan a příšerně se rozchechtal. Když se trochu uklidnil, povídá: „Pojď ukážu ti tvé místo.“

Došli jsme do zasedacího sálu a Redan ukázal na písařský stoleček umístěný u sloupu pár metrů nalevo od královského trůnu. „Tak to bude tvůj trůn. Pojď, rovnou se tam zabydlíš, co nevidět začnou chodit hosté.“ Došli jsme až k mému místu… Usadil jsem se za stolek a zjistil, že na to jak židle vypadá jednoduše, je velmi pohodlná. Psací deska na stolečku byla lehce nakloněná směrem ke mně, aby se mi lépe psalo. Po pravé ruce byl vyřezán otvor pro kalamář a pero. Navíc jsem měl z tohoto místa dokonalý rozhled po celém sále, takže to bylo místo jak vyšité právě pro písaře.

Neuplynulo ani deset minut, když se otevřela brána a vznešení hosté se začali tlačit dovnitř. I nezkušeným okem bylo poznat kdo patří ke šlechtě a kdo je jejich poddaný. Chvíli trvalo, než se nižší šlechta uklidnila a rovnoměrně se rozmístila po sále. Poté se členové řádu rozešli každý ke svému místu.

…*famfáry*… „Přichází Král!“, zahlučelo ode dveří a do sálu vstoupil postarší, honosně oblečený muž. Všichni v sále poklekli. I já jsem slezl ze svého místa a králi se uklonil. Ten v klidu přešel celou místnost po červeném koberci a zasedl na trůn. Až tehdy lidé v sále opět povstali.

„Zdravím vás i já a děkuji, že jste se tu sešli v tak hojném počtu. Jak již všichni víte, v naší zemi čím dál více vládnou nepokoje. Okrádání a vraždění pocestných je na denním pořádku. Sešli jsme se tu, abychom se pokusili toto řádění zastavit, nebo alespoň co nejvíce eliminovat.

Prosím, můj vrchní rádce Redane, pověz nám ve stručnosti, jaké body dnes budeme muset projednat.“ Zpoza trůnu se do popředí protáhl Redan: „Dobrý podvečer vznešení hosté a členové Řádu. Nejdříve bych vám chtěl představit …“, v tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Už jsem ani neslyšel jak větu dořekl, jen jsem spatřil jak na mě ukázal prstem. Chvilku mě trvalo, než jsem se vzpamatoval. Postavil jsem se a všem se uklonil. Když se má bedra ohnula až na samý okraj svých možností, ozvalo se z davu: „Co to je?“ Byl to takový ošklivý drsný hlas, jako by se někdo snažil mluvit při chrápání. „Co to jako je?“ To už jsem vstál vzpřímeně a viděl jsem původce toho drsného hlasu. Když jsem ho spatřil, první co mě napadlo bylo: ‚proč jsem radši jen neposlouchal se zavřenýma očima‘. Podsaditý chlápek, zarostlý vousem a ve tváři mnoho jizev. Svůj pohled upíral do mých očí…

„To má být nějaký další špeh? Vždyť je to nějaký floutek z města. Kde jste ho sebrali? Umí vůbec číst? Pověz ty otrapo máš ty vůbec rodiče?“

Při té poslední větě se mi v očích zaleskly slzy. Stál jsem tam jak opařený. Připadal jsem si jako další sloup v síni… Ano sloup, uvědomil jsem si. Dodal jsem si trochu odvahy a opět se poklonil. „Přeji všem příjemný podvečer. Vážený rytíři Gorhane, rodiče bohužel již nemám. Otec padl ve válce za tuto vlast a má matka šla pracovat do dolů, aby mě uživila. Položila svůj život za můj. Ano, opravdu jsem byl pocestným, špeh ovšem nejsem, to Vás mohu ujistit. A co se týče mého původu… jsem člověk, jsem obyčejný člověk, který žije v tomto království. Platím daně králi a nyní pro něj i přímo pracuji. Pokud máte o nás ‚nižších lidech‘ nevalného mínění, všechny nás ze svého panství vyžeňte. Ovšem tím způsobíte, že se taktéž stanete ‚nižším člověkem‘. Prosím tedy, chovejte se k nám s úctou, protože nebýt nás, nebudete ani Vy.“ A svůj projev jsem opět zakončil poklonou. Král si poposednul na trůně a lehce s úsměvem na tváři zatleskal. Pomalu se k němu přidávali další a další lidé i urození šlechtici a členové Řádu. Gorhan tam stál a bylo na něm vidět, jak mu pění krev. V tu chvíli jsem byl rád, že je mezi mnou a jím přinejmenším deset metrů.

Po chvilce se ruch v sále uklidnil. Král povstal a pronesl: „Lepší začátek našeho sněmu jsem si nemohl přát. Můj nový písař přesně vystihl ideály Řádu a s galancí dokázal odpovědět na nepříjemné otázky mému věrnému rytíři Gorhanovi. Nyní můžeme konečně začít rokovat o problémech v naší zemi. Redane, předstup a začni vyjmenovávat jednotlivé body …“ S těmi slovy se král opět usadil na svůj trůn a začal pozorně naslouchat Redanovi a přísedícím. Zbytek večera už pro mě byla jen tvrdá práce. Ruka mě bolela, ale musel jsem psát dál. Rokování skončilo v pozdních večerních hodinách. Hosté se rozcházeli a někteří si se mnou přišli potřást rukou, aby mě osobně poznali. Byl to zajímavý pocit vystoupat za dva dny ze špíny ulice mezi královskou smetánku. Každopádně, tento večer mě přidal hodně sebevědomí a dodal sílu do dalšího psaní.