Myslíme si, jak chytří jsme a co vše dokážeme,
když se pevně k srdcím druhých přivážeme.
Každý z nás své pouto tvoří sám,
každé z nich patří jen a jen sám.
Jsem teď jen sám a pluji po řece bez kormidla,
Abych se dostal k ženě, která mi pomoc nabídla.
Nemám strach a přitom se bojím o přátele své,
neboť se jim můžu navždy ztratit v nekonečné tmě.
O jednu duši budu navždy bojovat,
náporu bolesti a strachu odolat.
Má to, co potřebuji mít,
Abych mohl své útrapy a problémy přežít.
Navždy bude v mém srdci jméno její napsané
s mé k ni bude vzduchem seslané.
Ona a já,my dva se spolu
se nikdy nedostaneme tam hluboko dolů…
Nerozumím ničemu, co se kolem mě děje,
uniká mi smysl a cíl toho všeho- k čemu to spěje?
Slyším všechno a přitom nic,
i když už nechci slyšet žádné slovo nikdy víc.
Copak člověk může dělat věci,
které mu cizí jsou,
když vidí na konci místo s nelíbivou tmou?
Musíme se vždy spálit,
abychom věci pochopili
nebo musíme věci takto dělat,
abychom se je naučili?
Při pohledu za sebou samým,
snažíme se vyhýbat věcem již dávno daným.
Zapomenout-říct, že je to minulost,
zacházet do extrému a myslet jen na přítomnost.
Najednou je člověk sám sebou,
když se mu koleje před očima rozjedou.
Stíhá pak už jen přihlížet věcem, které by zvládnout měl
a to přát si z celého srdce měl.
Život je tak úžasná věc,
ale na každého z nás může nakonec spadnout klec.