Proč člověk nenávidí i to krásné,
co mu na konci světa zbylo.
Zapomíná snad na všechny básně,
i na ty, kterých mu nikdy líto nebylo?
Nechci už dál mít ve všem takový zmatek,
chybí mi snad hřejivý lidský dotek?
Jen má sestra mi zbyla,
má poslední a jediná síla.
Kéž bych našel dívku ji podobnou,
tak chápavou a upřímnou.
Se srdcem připraveným pro stranu mou,
já budu čekat a stále bojovat s houstnoucí tmou…

Vidím básníka ležet na pláži
vidím jeho ruce – něco do kamenných destiček vyráží.
Slova co pro něj znamenají svět,
objevil jako sběratel ten nejkrásnější svět.

Proč se stále na něco ptám,
proč mám pocit že jsem stále sám?
Onu jedinou hvězdu na nebi mám,
ona je teď pode mnou a já její pocity teď znám.
Chtěl bych napsat básně pro její srdce,byť vím,
že nemůžu udělat nic, nechci ani udělat nesmím.
proč tak často lidé přemýšlejí, o činech, které předem postrádají?
Když ví, že stačilo říct, to jen vynech a odpovědi je pak sami nabádají.
Jestli to už není ten nejkrutější trest,
pak sešel jsem ze všech svých dobrých cest.