Nebe je všude kolem mě,
když jsem s Večernicí, je mi nádherně.
Napadá mě sto tisíc věcí,
přál bych si s vodopádem stéci.
Každou chvíli chtít svěžest,
nevnímat hluk a šelest.
Ona je mým vodopádem,
je mým sladkým jablečným sadem.
Na nebi je spolu se mnou,
prosvěcuje barvu černou.
Mám rád ji jako část sebe sama,
jako tu hvězdu svítící nad nebesama.
Naslouchat jí budu každý čas
a pomáhatjí zas a zas.
Pro ni skládám, pro ni jsem,
na setkání s ní se těším každý den.
Sladké sny a krásnou noc,
přeji jí a myslím na ni strašně moc.

Sestřičko moje krásná,
procházka s Tebou byla zase úžasná.
Mám rád naše společné chvíle,
kdy oba dva hledáme své cíle.
Každý jde svou cestou,
ale na konci máme společnou místnost jistou.
Celou cestu však budu stát u Tebe,
jako jsi při mě, když se dívám na nebe.
Bráška Tvůj jsem a zůstanu,
ze všech malérů Tě vždy dostanu.
Budu se za Tebe bít a zastanu se Tě,
at´ už budeš na jakékoliv cestě.
Mám Tě moc rád a navždy budu mít,
pod Tvou září dnes budu bdít.

Mám moc rád oči Tvé,
i když se do nich dívám snad po sté.
Vždyt´ se můžu zasmát a na Tebe se podívat,
s klidným srdcem pak můžu usínat.
V Tvém obětí mám krásný pocit jistoty,
nikdy už nebudu ve vlivu nicoty.
Teplo Tvého těla,
to vždy klid v mém těle udělá.
Už ted´ se cítím jako bráška, který má svou sestru moc rád
a chtěl bych Ti vše dobré dát.
Když budeš dnes usínat,
já Ti budu něco krásného povídat.
Jen Tobě mohu říct to,
že jsi má sestra- moje zlato.

Nevím proč pořád skládám básně.
Nevím, kdy světlo mého srdce zhasne.
Co dělat moje duše má,
když se cítí stále s něčím spoutaná?
Nemůžu už dál myslet a přemýšlet,
chci ted´ chápat a porozumět,
proč člověk strádá, když je všecko v pořádku,
cítím bolest jako ze začátku.
Slzy se spouští po obličeji mém,
tečou dolů v proudu nekonečném.
Je ted´ asi pozdě v noci
a já jsem bez pomoci.
Hledám úkryt ve spánku,
snad pak vyřeším svou hádanku...