Když člověk vkládá do osoby vše, co může dát.
Když člověk cítí, že už nemůže spát.
Pak mu v jednu malou chvíli,
dojdou všechny jeho síly.
Nemůže už dělat vůbec nic,
ani kdyby se snažil sebe víc.
Kolem sebe už zase vidím jen jednu hvězdu zářit,
už nechci dál svůj čas u druhé mařit.
Slzu,jenž mám na krajíčku,
se mi spouští velice pomaličku.
Než urazí cestu svou,
budu dál čekat na hvězdu svou.
Ta je mnou spojená,
je mým osudem, je mi souzená.

Když se kapky deště snáší na obličej mé tváře,
jako bych se díval do stránek snáře.
Každý list je pak jako hodina deště,
jako kilometr na životní cestě.
Každý řádek pak určuje smysl,
každý řádek je moje celá mysl.
Když Ti přeji dobrou noc,
myslím na ten déšt´- strašně moc.

Člověk klesá do hlubin a stoupá k výšinám,
může ztrácet vše, co mu dám.
Pomoc i naději,
co by jsi chtěla raději?
Obojí se těžko hledá,
nikdo Ti ji jen tak nedá.
Já však můžu Ti dát obojí,
osoba má se již nebojí.
Strach nemá šanci,
je už s dechem na konci.
Musíš udělat první krok,
dveřmi, které znamenají velký skok...