Chci každou noc ten sen mít,
slyšet znova tu hudbu nádhernou.
Duši svou od špíny očistit,
přilétat zpět s novou.
Chtít tu vůni,
chtít ten pocit zas,
proto má duše stůni,
chce vrátit zpět čas.
Splynout s přírodou,
nechat myšlenky plout,
stát pevně na nohou,
zbavit se prokletých pout.
Utéct a zas znova žít,
ztracené slova nalézt a přátele mít.
Se sluncem západu,
vnímat tu náladu.
Přát si to každou noc,
mít alespoň na chvíli tu moc.
Dobrou noc Večernice jasně zářící,
usínám s třpytem ve svém srdci majícím.

Zahledět se do Tvých očí,
ztrácet se v nich každý den,
když svět se se mnou stále točí,
tak mít s Tebou ten samý sen.
Slova ani nestačí,
když chci Ti říct, že když chci Ti oznámit,
že zpěv ptáčků postačí,
budu-li chtít Tvůj úsměv vymámit.

Proč v životě špatné chvíle jsou?
Proč to ted´ trápí duši mou?
Snad osud touží trápit duši mou,
když vadnou s mou láskou jedinou?
Co dělat mám, abych neměl pocit,
že jsem sám...
Srdce mé postrádá ten cit,
který bych chtěl zase mít.
Cožpak žádám o příliš moc,
když kolem mě je stále noc?
Nevím, co se děje,
je to stále láska co mě hřeje?
Snad čekal jsem příliš moc,
když vidím měsíc zářit v tuto noc.
Pomalu se ve mě rozprostírá chlad,
ale čeho ještě se mám bát?
Mysl má mi říká: "Vše zlé jednou skončí",
ale může to být horší a horší.
Chtěl bych zpátky vrátit čas
a prožívat to krásné zas a zas.
Miluju ji a myslím na ni,
nač je pak všechno tohle psaní?
Snesu jí i modré z nebe,
postavím i zlatý most,
vše udělám jí pro radost.
Chci zas její krásný úsměv a cítit teplo její ruky,
co mám pro to udělat, pokácet stoleté buky?
Vždyť ona je všechno mé,
úžasné a nádherné.
Srdce mé bije jen pro ni
a oči mé pro ni slzy roní.
Možná jsem bláhový tvor,
jež drží velmi křehký spoj.
Chci být jejím denním světlem,
v horku zimou a v noci teplem.
Pokud je i toto málo,
pak lituji toho, že se to vůbec stalo.
Ona ale zůstala v mém srdci,
jako ptáček co zůstal v kleci.
Budu zase dále snít,
ale právě ted´ bych ji chtěl u sebe mít.
Bez ní jsem jen tělo bez duše,
milovat ji však nebudu nikdy suše...