Proč v životě špatné chvíle jsou?
Proč to teď trápí duši mou?
Snad osud touží trápit duši mou,
když vadnou s mou láskou jedinou?
Co dělat mám, abych neměl pocit,
že jsem sám...
Srdce mé postrádá ten cit,
který bych chtěl zase mít.
Cožpak žádám o příliš moc,
když kolem mě je stále noc?
Nevím, co se děje,
je to stále láska co mě hřeje?
Snad čekal jsem příliš moc,
když vidím měsíc zářit v tuto noc.
Pomalu se ve mě rozprostírá chlad,
ale čeho ještě se mám bát?
Mysl má mi říká: "Vše zlé jednou skončí",
ale může to být horší a horší.
Chtěl bych zpátky vrátit čas
a prožívat to krásné zas a zas.
Miluji ji a myslím na ni,
nač je pak všechno tohle psaní?
Snesu jí i modré z nebe,
postavím i zlatý most,
vše udělám jí pro radost.
Chci zas její krásný úsměv a cítit teplo její ruky,
co mám pro to udělat, pokácet stoleté buky?
Vždyť ona je všechno mé,
úžasné a nádherné.
Srdce mé bije jen pro ni
a oči mé pro ni slzy roní.
Možná jsem bláhový tvor,
jež drží velmi křehký spoj.
Chci být jejím denním světlem,
v horku zimou a v noci teplem.
Pokud je i toto málo,
pak lituji toho, že se to vůbec stalo.
Ona ale zůstala v mém srdci,
jako ptáček co zůstal v kleci.
Budu zase dále snít,
ale právě ted´ bych ji chtěl u sebe mít.
Bez ní jsem jen tělo bez duše,
milovat ji však nebudu nikdy suše...