Dennodenně slýcháme o hrdiských skutcích zastánců Světla a Tmy, Řádu a Chaosu, rytířů toho či onoho království. Jaký vliv ale mají všechny tyto války na poddané, kteří jen chtějí žít svůj život? Povím vám několik příběhů, které se váží k opuštěným yewským stavením a lidem, kteří zde žili.

Pokud je to pravda, lorde Eddarde, pověz mi, proč jsou to vždycky ti nevinní, kdo trpí nejvíc, když vy urození pánové hrajete tu svoji hru o trůny?

Lord Varys lordu Eddardu Starkovi. Píseň ledu a ohně, kniha první.

Bitvy o trůn, odvěký boj paladinů s nekromanty, dlouhá válka s Tsuranií, nekonečné boje mezi znepřátelenými zastánci Řádu a Chaosu, časté boje o každé město, nad kterým není královský patronát.. Historie této země přinesla spoustu příležitostí hrdinným bojovníkům k tomu, aby v ní nalezli své místo. Bojovníci strany Světla či Tmy, Řádu či Chaosu, Krále či Císaře, ti všichni přicházeli a odcházeli, a každý z nich více či méně oddaně bojoval za svou věc. Mnozí nalezli bohatství či slávu a nesmazatelně se zapsali do dějin země, jiní pak v bojích nalezli svou smrt. Každé dítě v nejzapadlejší kelevarské končině zná Richardovu pouť za obnovením moci ctností a leckteré také tajně doufá, že i ono jednou vyroste v mocného bojovníka či mága a svou silou přesune misky vah na jednu či druhou stranu. O čem se však stránky historie zmiňují o poznání méně jsou osudy poddaných. Bojovník, který jde do války, vždy počítá s tím, že příští den může být jeho poslední. Co ale spojuje osudy farmáře ze Skary, dřevorubce z Yewu či pekaře z Cove? Jedním z nejsilnějších pojítek je fakt, že všichni stejnou měrou trpí ve válkách, které si nepřáli a nikdy se jich účastnit nechtěli. Největší starostí rybáře z ostrovního města Oclla není to, zda nad ním vládne moc Chaosu či Řádu, ale to, aby ráno vylovil dost ryb, nakrmil svou rodinu a aby měl večer kde složit hlavu. A právě poddaní jsou těmi, kdo nejvíce trpí, když jejich pánové vedou válku za své ideály. Někteří se konce další války dočkají, po jiných nezůstane nic než rozvaliny domu, ve kterém kdysi žili..

Zastavme se tedy na chvíli a podívejme se právě tam, kde dříve žili yewští poddaní či svobodní pánové, ale dnes jen vítr skučí okenicemi – do opuštěných domů a jejich historie. Vyhnala majitele válka, nájezdy orků či hlad? Nebo to byla nemoc? Množná od všeho trochu..

Požehnání a prokletí Yewu

Yew je hlavním centrem všech severních krajů, centrem dřevorubců a největší kelevarskou věznicí, spadá však spíše mezi menší královská města. Ač je vzdušná vzdálenost do Britainu, centra království, poměrně nízká, vysoké pohoří a husté lesy, které mezi nimi stojí, mají za následek značnou izolovanost od okolního světa. Právě díky této izolovanosti Yew prakticky nebyl zasažen tsuranskými válkami, avšak právě kvůli ní je zde každý nepřátelský vpád či ohrožení rizikovější. Nebezpečí přichází prakticky ze všech stran – z pevností orků a banditů na jihu, od skalních obrů na západě či severního pobřeží. V posledních letech se navíc znovu stává stále nebezpečnější situace kolem přemnožení zdivočelých vlků a medvědů, kteří začínají více dorážet na samotné hranice lesního města.

Na rozdíl od jižních měst se zde lidé potýkají spíše s přirozenými nepřáteli a ideologické boje jsou yewským obyvatelům vzdálenější, i zde se však Temný pán před několika lety pokusil ovládnout město pomocí temného rituálu, a jeho černá magie se v lesích stále udržuje. Právě kvůli nebezpečí, které stejnou měrou ohrožuje všechny bez rozdílu, se zde méně projevují osobní rozepře podporovatelů Řádu a Chaosu. Díky tomu, stejně jako silné vojenské posádce místní věznice, je život v centrálním městě poměrně bezpečným, jeho okolí však dnes již téměř nikdo neobývá. Jakmile však vykročíme do přilehlých lesů, uvidíme, že ne vždy byli obyvatelé nuceni ustoupit do města a dříve si svá stavení budovali dále od jeho centra. Co je k tomu však přimělo? To nám pomůže pochopit historie těch, kdo své domy zanechali prázdné a bez života.

Ferrayovo stavení

První dům našeho putování nalezne cestovatel jen několik set stop jižně od Tedrannovy farmy, posledního z městských stavení. Právě jeho jsem se tedy zeptal na původní obyvatele této rozvaliny. Tedrann vzpomíná, že byl ještě malý kluk, když se Barry, syn Ferraye a Dilie, kteří zde žili, nechal pod příslibem velkých skutků, bohatství a slávy naverbovat v divokých časech Velké bitvy o trůn do armády sira Arthura a hraběte Cedrika. Sir Artur nakonec bitvu vyhrál a stal se králem celého Kelevaru, Barry se však z boje již nevrátil, zemřel tehdy při vrcholících bojích u města Britainu. Jeho matka, Dilia, svého syna v následující zimě následovala. Smrt jí přivodila Zimní horečka, která ten rok sužovala okolí, Tedranův názor je však takový, že po smrti jediného syna ztratila radost ze života a ani láska jejího muže ji na tomto světě už neudržela. Ferray se po smrti své ženy uzavřel do sebe a přestal se s okolím stýkat. Když po čase Tedran ze zvědavosti přišel k sousedově domu, už jej zde nenašel. Kam Ferray odešel a jak dlouho žil se už nikdo v Yewu nedozvěděl a dům, stejně tak jako hrob jeho ženy časem zpustl. Před několika lety starosta Yewu nabídl dům komukoliv, kdo jej opraví a bude městu odvádět daně, podle Tedrana o něj však již nikdo neměl zájem a jen málokdo by se dnes odvážil k životu dále od města.

Hrob padlého knížete

Kamenná rozvalina poblíž britainsko–yewské cesty je asi nejzáhadnější z navštívených míst. Podle půdorysu šlo dříve o poměrně velkou kamennou tvrz, kterou dnes však obývá jen smečka divokých vlků. Ani strážní z posádky poblíž, ani lidé v Yewu o tomto stavení neví víc, než že jí místní na základě ozdobně vyřezávaného sarkofágu, který snad zázrakem překonal čas do dnešních dnů, přezdívají „knížecí hrob“. Nakonec jsem přeci jen zjistil více informací, a to díky moudrosti nositelů vzdělanosti – yewských mnichů. Správce místní knihovny, starý mnich Barnabáš, po chvíli hledání nalezl záznam o jakési menší rebelii, ke které zde došlo před téměř dvěma sty lety. Několik severských knížat odmítalo platit zvýšené daně a rozhodlo se otevřeně vzepřít moci královského Britainu. Na straně knížat byla obtížná přístupnost Yewu a jejich znalost místních podmínek, kvůli jejich nejednotnosti a síle Jhellomských žoldáků, kteří se přiklonili na stranu krále a vylodili se na severu, však způsobila seveřanům drtivou porážku. Po obsazení Yewu král rozhodl, že jeden z vůdců rebelie, kníže Rolland, popraven rozčtvrcením a jeho ostatky budou rozvezeny do čtyř koutů království pro výstrahu každému, kdo by se odvážil pozvednout meč proti moci Britainu. Rollandova tvrz byla vypálena a služební rozehnáni, král si však nemohl dovolit přijít o nižší šlechtu, která zprostředkovávala jeho moc nad poddanými, ostatní knížata proto byla pod příslibem pokory ušetřena.

Když jsem se po vyslechnutí příběhu knížete Rollanda vrátil zpět na opuštěnou louku se zbytky dávné tvrze a neporušeným sarkofágem, uvažoval jsem nad tím, čemu se říká „yewská povaha“. Není nechuť místních účastnit se v bojích království či frakčních válkách právě dědictvím mrtvého knížete, ačkoliv už si na něj a jeho časy už nikdo v Yewu nepamatuje?

Prokletí dřevorubci

Poslední známou rozvalinou v yewských lesích je předsunutá chata dřevorubců, kteří se zde ještě před několika roky léto co léto uchylovali při výpravách za pevným Yewským dřevem. Ačkoliv stojí, co by kamenem dohodil od nechvalně známé pevnosti vyvrhelů, až donedávna díky vojenské posádce poblíž dřevorubci při svých letních cestách žili v relativním bezpečí. Misky vah byly tedy vyrovnány, nikdo však nečekal, že se zde uchýlí zlo ještě temnější než pár otrhanců z dřevěného tábora. Když se Temný pán rozhodl zmocnit Yewu, zvolil právě tuto vzdálenou chatu za základnu svých přisluhovačů. Nikdo neví, jak k tomu došlo, a co s dřevorubci provedl, jisté však je jen to, že žádný z těch, kteří zde toto léto přebývali, se nikdy nenašel, a že ani po zahnání Temného pána nezůstal dům bezpečný. Prý toto místo posedl zlý duch, a i když odtud po vyhnání Temnoty z Yewu mágové světla jeho pomocníky vyhnali, stahují se zde za temných nocí bytosti, které, ač nejspíše byly dříve lidmi, mají k lidskosti daleko. Možná jsou to dřevorubci, kteří střeží místo své smrti, možná služebníci Temného pána, kteří čekají na jeho návrat.

Jak vidíte, historie přináší různé příběhy. Ne všechny jsou o hrdinství, lásce či slávě. Některé příběhy mají daleko do hrdinských legend, obzvláště ty o životě obyčejných lidí, kteří poznali odvrácenou stranu válek a života ve světě, kde Temno bojuje se Světlem. Já jsem se rozhodl převyprávět vám jen pár z těch, které jsem vyslechl na svých putováních po severu. Každý kout království však má svá vlastní tajemství a vlastní příběhy, třeba jednou poznáme další z osudů těch, o kterých se v legendách nemluví.

Ádhamh, syn Fionnův

P.S. Mapku se zaznačením tří stavení, o kterých jsem zde psal, naleznete zde.

( Celý článek | Autor: AmF | Počet komentářů: 265 | Přidat komentář | )