Jednoho krásného dne, tuším že sobota to byla, ke mně donesl můj poštovní holub zprávu, že se nejslavnější reci světa kelevarského utkají v soubojích s dřevci. Inu říkal jsem si, že by to mohlo být zajímavé klání, kde by možná i pár zlatých mincí dalo se získati bardovským uměním. Zvláště když jsou muži i ženy v hořečném opojení z krvavých střetů a lahodného vína. Trochu jsem sice váhal, neb právě nalezený divoký mustang čekal na mé umění krotitelské, ale nakonec zvědavost zvítězila a já se vydal na pouť do hlavního města, kde se chrabří bojovníci scházeli. Bylo tam velice rušno a nevím, zda náhoda tomu chtěla či osud, najednou se přede mnou objevil registrační stolek s příjemným mužem, který lákal k přihlášení na turnaj. „Pane Svatopluku, na Vás právě čekám, je tu ještě poslední volné místo na turnajové kolbiště“, snažil se mne přesvědčit ten muž nosící jméno antického hrdiny. „Ale kdeže“, odpovídám,“ Kdo to kdy slyšel aby loutna přemohla meč?“. Snad víno za to mohlo či pohledy krásných dam kolem, ale nakonec jsem se upsal tomu muži a dokonce i deset tisíc zlatých, tu nehoráznou sumu, jsem kdesi sehnal na zapisné.

Avšak když jsem zahlédl na seznamu, jména ostatních válečníků, podlomila se mi kolena! Marně jsem proklínal toho muže, marně ho přemlouval k navrácení peněz, vše bylo marné. Se srdcem tepajícím a náladou mizernou jsem si vyzvedl u kováře nové vycpávané brnění, u notáře zanechal svou poslední vůli a vydal se na cestu ke kolbišti.

Už při prvních střetech bojovníků jsem se přesvedčil o bláhovosti mého nápadu. Slavní jezdci v magických brněních padali pod ranami zlatých či stříbrných turnajových kopí. Jako posledního vyvolal ten proradný Ceremoniář mne a Malkuse. Divoký pohled jeho očí a krásné brnění, které se lesklo na slunci jako diamanty u mne vyvolali stavy, které jsem již dlouho nepocítil. Strach mi sevřel útroby a já na poslední chvíli musel odběhnout na latrínu. Nezapomenu na ten pocit když jsem vjel na své staré Rakiji na kolbiště. Diváci v tu ránu utichli někteří překvapěně, jiní posměšně a někteří s lítostivým pohledem sledovali mou chudou výbavu. Ale již nešlo zvrátit zpět chod času a já s výkřikem vyrazil do boje. První jízdu jsem měl štěstí, přeska mého bandalíru zřejmě oslnila Malkuse, který minul moji hruď a zanechal jen díru na mé nové kazajce. V druhém kole stála štěstěna neuvěřitelně blízko mne, neboť těsně před střetem moje kobylka klopýtla a já skoro v pádu zasáhl Malkuse přímo do třmenu sedla, které povolilo a Malkus se zřítil ze svého válečného koně na zem. Podle pravidel i toto stačilo k mému vítězství. Neuvěřitelné štěstí. Pak už se souboje střídali jeden za druhým, spoustu slavných reků i rytířů prohrálo, až nastala opět ta chvíle mnou tak nelibě očekávaná, že Ceremoniář vyvolal mé jméno. Jaké pak nastalo zděšení, když mým sokem měl být jeden z nejslavnějším hrdinů naší doby – BOUREC. V tu chvíli jsem se rozhodl, že čest přenechám ostatním rekům a pokradmu zmizím. Téměř by se mi to povedlo, nebýt krásné Terssy, která mi přišla popřát hodně zdaru. Takže skoro dovlečen či dopostrkován jsem se ocitl v aréně. Bourec ve svém krásném plášti Posledního hrdiny a ve zbroji na kterou bych spořil nejméně sto životů mi pokynul na pozdrav a sklopil hledí. Také bych sklopil hledí, leč jsem neměl žádnou helmu, jen čapku bardskou. Tak jsem si jí alespoň upravil a vyrazil na zteč. Nevím kdo zaplatil štěstěně za mou ochranu, ale po 4 jízdách jsem měl jen roztrhané kalhoty a děravou suknici. Diváci šíleli a povzbuzovali nás oba, to mne překvapilo ponejvíce. Pátá jízda se stala osudnou pro mého soka. V tom horkém odpoledni a pod težkým brněním polevila jeho pozornost a mne se podařil husarský zásah, ne příliš čestný ale efektivní. Zasáhl jsem ho přímo do podpažní jamky a tím jsem docílil jeho pádu. Zpocen a velmi unaven jsem odcválal do stínu, kde jsem se svalil na trávu a odpočíval. Zbyly jsme už jen 4. Já, Gunnar, Necro a UBL. Mým soupeřem byl Gunnar, rek lítý a odhodlaný. Mé štěstí nemohlo vydržet na věky a zkušenost zde zvítězila. Po pár kolech jsem byl zasažen do boku, naneštěstí pro mne velice hluboce. S tímto již nešlo dále se udržet v sedle a já padl jak podťatý na zem, kde jsem očekával svůj konec. V tu chvíli se ke mne sklonil Ceremoniář, zamumlal jakousi magickou formuli a do mě začala proudit mocná životudárná síla, která mne pozdvihla z říše stínů. Rána na mém boku byla už jen jizvou. To bylo sice moc příjemné, ale na druhou stranu jsem se musel znovu utkat v boji, tentokráte o třetí místo. Chtěl jsem to mít za sebou a tak jsem nezvolil čestný útok, ale zamířil jsem přímo na UBLOVU kobylu a zasáhl ji do hrudi. Pískot diváků v tu chvíli na mne nedělal žádný dojem, zřejmě si nikdo neuvědomil, že nejsem rytíř ani vyznavač Řádu, holt účel světí prostředky. Tak jsem neslavně získal třetí místo a odměnu 30 tisíc zlatých mincí. Zbývalo už jen jediné a to zjistit kdo je mistrem mezi dřevci. Finále probíhalo na dvě kola na žádost sázejících spoluobčanů. V prvním vyrovnaném souboji byli oba hrdinové NeCro i Gunnar velice obratní a rozhodl až skoro poslední rozběh kdy Gunnar velice silnou ranou zasáhl soupeřovu hruď a ten vylétl ze sedla jako kámen z praku. Po malé přestávce proběhlo i druhé kolo se stejným výsledkem, kdy Gunnar tentokráte odrazil soupeřovo kopí a sám ho zasáhl do ramene. S tímto handicapem již nemohl mocný Necro odolávat Gunnarově umění a v dalším rozběhu byl zasažen opět do hrudi a spadl ze sedla. Tak skončilo slavné klání. Pro mnohé překvapení. Leč vězte mí přátelé, nezáleží na tom jak silné a drahé máte brnění, ale kde zrovna stojí štěstěna a jak dobře zvládáte své kopí.