Ptáci venku překrásně zpívají a skrz temné a prázdné chodby hradu píská meluzína. Postava však seděla mlčky na své židli a hleděla jakoby do prázdna. Bylo ji zima, na sobě neměla krom bederní rouchy nic. Ale chlad nevnímala. Uvnitř ní se dělo něco zajímavého, něco dosud nepoznané. Oči měla krvavé a nevykazující žádný život. Co se to s ní děje?

Náhle sebou otřásla, ale výraz očí se nezměnil. Tím otřesem však shodila korbel s pivem ze stolu a hluk přivolal služebnictvo.
"Sire Lobotechu, jste v pořádku?" zvolal sluha, který vběhl do místnosti.
Lobotech se však ani nehnul. Jeho výraz byl neobvyklý. Rysy už nebyly takové, na jaké byly všichni ti, co ho znali zvyklí. Něco se v něm měnilo.

Náhle jeho duch opustil tělo a to padlo na stůl. Z čela mu vytryskl pramínek krve. Sluha k němu rychle přiběhl a snažil se ho ošetřit, ale uvnitř jeho tělesné skořábky již nebyl život. Hrdinná duše opustila tělo. Co se to však stalo? Do těla vjel nový život. Jakoby někdo cizí do něj vstoupil. Sluha sebou trhl. Ale to už není jeho pán. To není ten sir Lobotech, který se tak proslavil na světě kelevarském. Má možná jeho tvář a jeho jméno, ale už to není on. Jeho tělo je stále zde, ale duše již odešla.

Nechť odpočívá v pokoji Lobotech [H.o.K.], který brzy vejde do Síně slávy.

Nyní je již pouze Lobotech. Člověk s jinou duší.