Tímto je zahájen takový malý questík. Kdo zjistí co se stalo? Kdo přivede vzpomínky zpět?
„Ještě jsi zapomněl sekeru!“ volala Ludmila za svým manželem.
Vojtěch se rychle vrátil, poděkoval, políbil svou ženu a spěchal zpátky do lesa.
Vojtěch procházel lesem a pečlivě vybíral, který strom pokácí dnes.
Přecházel od stromu ke stromu, poklepal na něj a poslouchal, jak se tlukot ozývá.
„Tento ne, ten je ještě zdravý. Tento taky.“
Asi po patnácti minutách se u jednoho stromu zastavil a poklepal znovu.
„Kamaráde, ty nezníš vůbec hezky.“
Vojtěch na strom poklepal pro jistotu do třetice a opět poslouchal.
Poté položil ruku na strom a smutným hlasem pronesl:
„Je to jasné, ty musíš dolů. Promiň.“
Vojtěch vybalil sekeru, pilu, klíny, lano, no prostě vše co dřevorubec potřebuje. Plivnul si do dlaní a pustil se do práce.
„Už tu stojíš dlouho co?“ bavil se Vojtěch se stromem.
„Jasně, že se vůbec ptám.“
„Slyšíš to? V dálce zase někdo bojuje.“
„Jak já mám po krk všech těch banditů.“
„Kde jsou ty staré dobré časy, které si oba pamatujeme.“
„No ale už jen chvíli a budeš to mít za sebou, kamaráde.“
Vojtěch zatloukal do stromu klín, aby spadl tam, kam má a cestou dolů nepoškodil ostatní zdravé stromy. Dřevo začalo praskat a strom se začal polehounku sunout k zemi. Vojtěch se ještě jednou podíval zda-li cestou dolů nic nepoškodí. Když najednou vidí, že přesně v místech, kde má strom dopadnout, stojí člověk.
„Uhni ty blázne!“ zařval.
Neznámý se podíval nahoru a viděl strom sunoucí se k zemi.
„Tak uhni!“ volal Vojtěch.
Strom s obrovskou ránou dopadl na zem. Zvednul se prach a třísky z polámaných větví létali vzduchem.
Vojtěch ihned běžel k místu, kde zahlédnul osobu.
„Pane Bože, já ho zabil. Já zabil člověka. Prosím, ať mu nic není.“ mumlal si pro sebe Vojtěch.
Prach se usadil a Vojtěch vidí neznámého, se šrámy od padajících větví a třísek a na jeho noze leží jedna ze zlomených větví stromu.
„Ty blázne jeden! Vždyť jsem tě mohl zabít! Jsi normální?!“ křičel Vojtěch na neznámého a odhazoval kousky větví, které byly všude kolem.
Neznámý ale stále mlčí a jen se zmateně dívá kolem sebe.
Vojtěch si až teď všimnul, že ten člověk krom košile a kalhot nic nemá, dokonce i boty mu chybí.
„Proč jsi bosý? A kde jsi se tu vůbec vzal?“ teď už s klidným hlasem promluvil k neznámému.
Vojtěch se odpovědi nedočkal.
„Koukni se na sebe. Vždyť jsi celý od krve jak tě ten strom podřel.“
Vojtěch sebral svá fidlátka. Podepřel neznámého a vedl ho do své chatky.
Poté vešel do chalupy a neznámého posadil na postel.
„Ludmilo! Kde jsi? Pojď rychle sem!“
„Už jsi doma?“ ozvalo se odněkud z chalupy.
„Ano, tak pojď už!“ odpověděl Vojtěch.
Ludmila vešla do místnosti, když viděla krev na manželově košili ihned k němu přiběhla a prohlížela ho zda-li je v pořádku.
„Jeminkote, co se stalo? Jsi celý?“
Až na druhý pohled si všimla, že je někdo v posteli. „Pro pána Jána. Kdo to je?“
„Nevím, ještě neřekl ani slovo. Vím jen, že mi vběhnul pod strom, šílenec jeden šílená.“
Ludmila navlhčila ve vědře zástěru a neznámému začala utírat obličej od jehličí a krve.
Pak se starostlivým hlasem se zeptala: „Kdo jsi vzácný pane?“
Neznámý konečně promluvil.
„Já no, já……já nevím. První věc, kterou si pamatuji je, že jsem v lese, kolem mě jsou jen stopy a najednou na mě padá strom.“
------------------------------------------------------
Ten, kdo zjistí něco o minulosti neznámého, ať přinese zprávu se svým podpisem do domu Vojtěcha a Ludmily, kde je pro tento účel umístěna truhla. Pokud si neznámý díky vám na něco vzpomene, určitě se vám odmění. (Odevzdejte pytlík s knihou, kde je vaše jméno.)