„Ještě jsi zapomněl sekeru!“ volala Ludmila za svým manželem.
Vojtěch se rychle vrátil, poděkoval, políbil svou ženu a spěchal zpátky do lesa.
Vojtěch procházel lesem a pečlivě vybíral, který strom pokácí dnes.
Přecházel od stromu ke stromu, poklepal na něj a poslouchal, jak se tlukot ozývá.
„Tento ne, ten je ještě zdravý. Tento taky.“
Asi po patnácti minutách se u jednoho stromu zastavil a poklepal znovu.
„Kamaráde, ty nezníš vůbec hezky.“
Vojtěch na strom poklepal pro jistotu do třetice a opět poslouchal.
Poté položil ruku na strom a smutným hlasem pronesl: „Je to jasné, ty musíš dolů. Promiň.“
Vojtěch vybalil sekeru, pilu, klíny, lano, no prostě vše co dřevorubec potřebuje. Plivnul si do dlaní a pustil se do práce.
„Už tu stojíš dlouho co?“ bavil se Vojtěch se stromem.
„Jasně, že se vůbec ptám.“
„Slyšíš to? V dálce zase někdo bojuje.“
„Jak já mám po krk všech těch banditů.“
„Kde jsou ty staré dobré časy, které si oba pamatujeme.“
„No ale už jen chvíli a budeš to mít za sebou, kamaráde.“
Vojtěch zatloukal do stromu klín, aby spadl tam, kam má a cestou dolů nepoškodil ostatní zdravé stromy. Dřevo začalo praskat a strom se začal polehounku sunout k zemi. Vojtěch se ještě jednou podíval zda-li cestou dolů nic nepoškodí. Když najednou vidí, že přesně v místech, kde má strom dopadnout, stojí člověk.
„Uhni ty blázne!“ zařval.
Neznámý se podíval nahoru a viděl strom sunoucí se k zemi.
„Tak uhni!“ volal Vojtěch.
Strom s obrovskou ránou dopadl na zem. Zvednul se prach a třísky z polámaných větví létali vzduchem. Vojtěch ihned běžel k místu, kde zahlédnul osobu.
„Pane Bože, já ho zabil. Já zabil člověka. Prosím, ať mu nic není.“ mumlal si pro sebe Vojtěch. Prach se usadil a Vojtěch vidí neznámého, se šrámy od padajících větví a třísek a na jeho noze leží jedna ze zlomených větví stromu.
„Ty blázne jeden! Vždyť jsem tě mohl zabít! Jsi normální?!“ křičel Vojtěch na neznámého a odhazoval kousky větví, které byly všude kolem.
Neznámý ale stále mlčí a jen se zmateně dívá kolem sebe.
Vojtěch si až teď všimnul, že ten člověk krom košile a kalhot nic nemá, dokonce i boty mu chybí.
„Proč jsi bosý? A kde jsi se tu vůbec vzal?“ teď už s klidným hlasem promluvil k neznámému.
Vojtěch se odpovědi nedočkal.
„Koukni se na sebe. Vždyť jsi celý od krve jak tě ten strom podřel.“
Vojtěch sebral svá fidlátka. Podepřel neznámého a vedl ho do své chatky.
Poté vešel do chalupy a neznámého posadil na postel.
„Ludmilo! Kde jsi? Pojď rychle sem!“
„Už jsi doma?“ ozvalo se odněkud z chalupy.
„Ano, tak pojď už!“ odpověděl Vojtěch.
Ludmila vešla do místnosti, když viděla krev na manželově košili ihned k němu přiběhla a prohlížela ho zda-li je v pořádku.
„Jeminkote, co se stalo? Jsi celý?“
Až na druhý pohled si všimla, že je někdo v posteli. „Pro pána Jána. Kdo to je?“
„Nevím, ještě neřekl ani slovo. Vím jen, že mi vběhnul pod strom, šílenec jeden šílená.“
Ludmila navlhčila ve vědře zástěru a neznámému začala utírat obličej od jehličí a krve. Pak se starostlivým hlasem se zeptala: „Kdo jsi vzácný pane?“
Neznámý konečně promluvil. „Já no, já……já nevím. První věc, kterou si pamatuji je, že jsem v lese, kolem mě jsou jen stopy a najednou na mě padá strom.“




------------------------------------------------------
Ten, kdo zjistí něco o minulosti neznámého, ať přinese zprávu se svým podpisem do domu Vojtěcha a Ludmily, kde je pro tento účel umístěna truhla. Pokud si neznámý díky vám na něco vzpomene, určitě se vám odmění. (Odevzdejte pytlík s knihou, kde je vaše jméno.)

( Celý článek | Autor: Anduriel | Počet komentářů: 45 | Přidat komentář | )