*Brrrrrr... * "Teda tohle Salvadori nedomyslel. V těchto končinách mrzne, až praští!", pomyslel si Lukasso a zatáhl za kliku místní hospody. Chvíli seděl oproti plnoštíhlé dámě, která se ládovala hrachovou polévkou. Stolování zjevně nebylo její předností, soudě dle loktů opřených o zaneřáděný stůl. Do místnosti vstoupil muž s huňatým kulichem. "No to je dost! Proč máš ten ošklivej kulich?" rozhořčeně zvolala hodující, až poprskala celý stůl i s Lukassem. "Protože většina tepla uniká hlavou!", odvětil muž, vytáhl mandolínu a zamířil si to k vyvýšenému místečku, které zřejmě slouží jako jeviště. Žena vzala do ruky kuře, "Nevím jak ty, ale mě většina tepla uniká úplně jinudy!", a s ďábelským smíchem se zakousla.

U krbu byla malá výheň a mladý kovář se tam učil kovat dýky. Khaalid psal zrovna své příběhy do Zemského Trubače. Pil své druhé pivo a očividně to na něho začínalo bejt moc. Hlava mu pozvolna padala, pak ramena, ruce, až jeho tělo bezvládně přepadlo přes lavici. Zadkem v tvář kovářovi. Ten se lekl, kladivem minul svůj cíl a jiskry, které to vyvolalo, mu spadly do očí. Kovář mával rukama. Nic neviděl. Snažil se odhodit dýku a ta bohužel zaletěla přesně do středu nastavených Khaalidových půlek. Khaalid se střelhbitě probudil ze svého opilectví a vyběhl z hospody ven - zadkem rovnou do zmrzlého sněhu. To už ale do hospody vkráčel Salvadori a přivedl s sebou okouzlující čarodějku. "Magrato, to je Lukasso. Lukasso, to je Magrata!"

Salvadori se zdlouhavě díval do očí Magraty. "Kdo první uhne pohledem, platí tuhle rundu!" Po chvíli trošku zneklidněl. Její pohled byl až příliš sebejistý. "V přírodě znamená dlouhý pohled do očí, že toho druhého chceš sníst!", prohodila Magrata. Salvadori jako zbídačený pes uhnul pohledem. "No asi jsem měla větší hlad.", s úsměvem pronesla Magrata a vypila svůj žejdlík do dna. "Vskutku zvláštní tahle čarodějka.", pomyslel si Lukasso. V tom už ale Magrata vzala piva oběma společníkům a svižnými kroky si razila cestu na pódium. Umělcovi vytrhla mandolínu z ruky a začala hrát s bravurností zkušeného barda. Hrála a zpívala jednu píseň za druhou a obecenstvo ožilo. Zábava byla v plném proudu. Šenkýřka nestíhala nosit piva ke stolům.

"Jak se ti daří, příteli? Slyšel jsem, že Řád na tom teď není dobře.", otázal se Salvadori. Lukasso se zamračil. Po chvíli mlčení si odkašlal a podíval se na Magratu. Ta stále bavila osazenstvo. "Když ti někdo řekne koni, řekni mu lamo. Když to udělá po druhé, dej mu facku. Ale když to řekne po třetí, asi by sis měl jít koupit sedlo. A tak to je i s Řádem, milý příteli. Já ale věřím ve své bratry. Věřím v náš potenciál a udržení dlouholeté tradice. Tyhle řeči o úpadku tu jsou už dlouho, už když jsem do Řádu vstupoval. Oponentům ale brzy zmrzne úsměv na tváři, až…" Lukassa přerušil hlasitý aplaus, který patřil Magratě. Ta gestem svých rukou utišila rozhýřený dav. "Dnes mám pro vás ještě jeden dárek!"

"Prosím sfoukněte každou svíčku!" Nebylo důvodu, proč to neudělat, a tak se náhle v celé hospodě zatmělo. Tedy až na svíčku na jevišti. V napjatém tichu všichni čekali, co se bude dít. "Umělec přináší kus sebe, a chce se o to podělit se svým publikem. Dokáže tak někomu zlepšit náladu, jiného rozesmutnět či rozesmát." Magrata dala ruku nad svíčku a s klidným výrazem ve tváři pokračovala. "Dnes bych se s Vámi ráda podělila o trošku jiné pocity. Važte si své svobody. Toho, že vaše rodné město není ohrožováno válkami. Toho, že máte co jíst a co pít." Pomalu zdvihla ruku a ukázala popálenou dlaň publiku. Nikdo nebyl schopný slova. "Tak vám přeji dobrou noc. Jistě na ni dlouho nezapomenete."

( Celý článek | Autor: Lukasso | Počet komentářů: 12 | Přidat komentář | )