 |
|
 |
|
|
30.04.2011: Již zítra nové číslo! Máme zde další přelom měsíců a to znamená jediné - Vaše oblíbené noviny vydávají další číslo! Hrdě Vám představujeme nálož článků, která Vás odnese z Britainu až do Trinsicu! *Usmál se* Příjemné počtení přeje celá redakce Zemského Trubače!
01.02.2009: Nová redakceDnešním dnem, vyšlo první číslo vydané novým redakčním týmem. Také byly odstraněny některé drobné technické chyby na tomto webu. Přejeme Vám příjemné čtení.
04.09.2006: ÚpravyProběhly drobné úpravy, které se týkaly technického stavu tohoto webu. Byla aktualizována verze phpRS na poslední 2.8.0, s touto verzí přišlo několik změn. Bohužel jsme museli vymazat databázi čtenářů, proto se prosím zaregistrujte znovu, abyste mohli psát komentáře pod svým jménem.
|
|
|
 |
|
 |
|
|
|
|
|
<<
Květen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
| 7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
| 14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
| 21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
| 28 |
29 |
30 |
31 |
| | |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 Kapitola II. Cesta
Vydáno dne 02. 11. 2009 (1217 přečtení)
Pokračování příběhu...
Lothiorské opatství bylo nedaleko hlavního města, v malém údolíčku na březích Sijoského jezera. Byla to kamenná kruhová stavba, asi o třech patrech vysoká. Malé nádvoří uprostřed se studnou, konírna a jižní věž, to vše bylo dominantou celého stavení.
Mniši se živili rybolovem, chovaly koně a též získávali drobné dotace od krále. Pomáhali, kde se dalo, a kde zrovna bylo potřeba nějakého toho dobrodiní.
Lasy opat kláštera se nemohl jen tak smířit se smrtí svého otce. Noc co noc se probouzel s nočními můrami upocený a ustrašený. Nemohl žít již v tomto městě, ani v této zemi.
Ještě několik dní trvalo Lasymu, než byl připraven na cestu. Především se musel přesvědčit, že opatství bude fungovat jak má, a že se vněm dostane každému poctivému člověku pomoci a hlavně útěchy.
Na cestu si vzal pár stříbrnáků, vak s pecnem chleba a měch s vodou. Nic více tento skromný mnich nepotřeboval. Na konci cesty, která vedla k Mirlonskému opatství se Lasy zastavil, otočil a smutkem ve tváři se naposledy zadíval ke svému domovu. Chvíli tam jen tak nehybně stál a sledoval onu kamennou stavbu, která z dáli vypadala jak špendlíková hlavička. Do kusu hadříku, který vyndal ze své torny, si utřel své slzící oči a pomalými kroky se vydal k přístavu.
Slunce pálilo jako čert, obloha byla blankytně modrá, bez jediného mráčku. Lasy byl na cestě již několik hodin, když zdáli se mu začal rýsovat obraz majáku z Myrlornského přístavu. Již několik set kroků dělilo Lasyho od cíle své cesty.
Místní přístaviště nebylo tak velké, několik mol s nákladními i obchodními loděmi čekajících na zakázku, rybářské bárky, místní hostinec a několik z části poničených budov sloužících bůh ví čemu. To vše tvořilo celý komplex.
Lasyho kroky vedli právě ke „Zlaté rybce“. Hostinec byl poloprázdný a né zrovna vábný. Po celé místnosti šla silně cítit rybina. Lasy usedl ke stolu v zadu v rohu a gestem své ruky dal hostinskému najevo, že by si rád poručil. Po chvíli přišel muž, jehož pupek by se dal přirovnat k obrovské dýni. Měl velký hustý černý plnovous, v puse fajfku a hrozně ušmudlanou zástěru. Lasy si objednal korbel medoviny, kterou hned zaplatil. Nechtěl se v tomto podniku déle zdržovat. Byl unaven z cesty a chtěl se především občerstvit.
Po posledním doušku si otřel ústa do rukávu a šouravým unaveným krokem se vydal po dřevěném molu k Orce. K obchodní lodi, která převážela jak lidi, tak náklad až na druhou stranu moře.
Kapitán byl postarší muž, ale jeho tělo vypadalo na někoho kdo je v plné síle. Jeho tvář byla ošlehaná dálkami. Riel, tak se kapitán jmenoval Lasyho znal. Né jednou si mniši u něho vyzvedávali koření a léky. Vzájemně se oba muži pozdravili a na důkaz přátelství objali.
Lasy pověděl Ryelovi o své cestě a ten s vlídným úsměvem souhlasil. Zavedl ho do kajuty a silným hlasem pravil „Ráno odplouváme starý brachu“.
Bylo pozdě odpoledne a Lasy byl vskutku vyčerpán onou cestou, proto s chutí ze sebe shodil plášť a ulehl na dřevěnou postel. Pod hlavu si vsunul svůj vak a netrvalo dlouho a po celé kajutě se rozléhalo hlasité chrápání.
Lasyho probudilo až kymácení lodi. Byl natolik unaven z předešlého dne, že ani nepostřehl, že Orka je už dávno na cestě. Protáhl se a hlasitě zívl. Vstal z pelestě a svůj obličej omyl vodou z kádě. Otevřel svou kabinu a po dřevěných vrzajících schodech se vydal na palubu.
Hned co vyšel ven, tak ho přivítal opravdu krásný slunný den. Obloha blankytně modrá. Vzduch voněl od moře. Dálkou a novým poznáním. Lasy se maličko zasnil. Do reality ho převedl až silný úder do zad. To Ryel pozdravil svého přítele. „Tak co brachu není na moři krásně?“ pravil a Lasy mu jen přikývl. „Pokud zůstane takové počasí a stejný vítr dorazíme ke břehům Kelevaru již zítra ráno“ dodal, opět poplácal Lasyho po zádech a vydal se směrem ke kormidlu. Moře a houpání lodě zrovna Lasymu moc nesvědčilo. Brzy se dostavila nevolnost. S žaludkem na vodě se tento muž jen tak, tak dopotácel do své kajuty… Doslova sebou plácl na postel a z hluboka oddechoval.Lasy ani nepocítil, že pomalu usíná. Ze snu ho opět vyvedla až Orka. Houpala se ze strany na stranu, z paluby šel slyšet hluk a řev. Vlny běsníc narážely na lod. Přišla bouře. Lasy snažíc se udržet na nohou se pokoušel dostat na palubu. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl, jak stožáry s plachtami jsou v plamenech, jak posádka pobíhá z jedné strany lodě na druhou. Běsnící moře valilo vodu přes palubu. Vlny byly tak obrovské, že se člověk musel pevně něčeho držet, aby ho nějaká z nich nesmetla. Situace byla tak vážná, že Riel přikázal opustit lod. Většina mužů přeskočila dřevěné zábradlí a skočila na milost, či nemislost do spárů běsnícího moře. Lasy byl jedním z nich. Jeho tělo unášeli vlny a jediné čeho byl schopen, bylo bezmocně sledovat potápějící se Orku. Jen pár minut trvalo, než se cela bod potopila a hladina se zavřela. I přes bouři šli všude kolem slyšet hlasy volající o pomoc. Všude plavali trosky z lodě. Lasy se zachytil dřevěné bedny. Pomalu se na ní vyškrábal a v mdlobách se nechal unášet.
„Vstávej, probuď se člověče“ Lasy otevřel oči a spatřil nad sebou postavu v černé robě. Podle hlasu bylo patrné, že jde o ženu, avšak její tvář byla zahalená do orčí masky. Lasy ležel nehybně na zemi. „ Tak vstávej a poděkuj pánu bohu, že tě moře vyplavilo právě zde.“ Pravila žena a pomáhala Lasymu se dostat na nohy. „Komu vděčím za záchranu“ optal se Lasy. „Mé jméno je Millie, jsem obchodnice, ale všichni mě znají, jako ženu s orčí maskou. Vítej, cizinče, vítej v Kelevaru“.
( Celý článek | Autor: Lasy |
Počet komentářů: 192 |
Přidat komentář |
  )
|
|
|
|
|
|
|